Jakýmsi řízením osudu jsem se zúčastnil fotovýletu do národního parku Hortobágy. Hlavním, ne však jediným lákadlem byli orli. Šance vidět a fotografovat zblízka orla mořského a možná dokonce i královského nadchla i mě, jinak příznivce spíše drobnějších ptáků.
Skupina 5 fotografů z celé České republiky (Karel a Jenda B., Lumír K., Martin M. a moje maličkost) přejela v pátek zhruba ve 22 hodin hranice se Slovenskem a vjela do nekonečné mlhy. Jen díky Karlovu a Lumírovu řidičskému umění jsme se dostali na místo srazu ve vesnici Balmazújváros vcelku a včas (v sobotu 5,00). Rozdělili jsme se na dvě skupinky, což se ukázalo jako klíčové. Snad poprvé v životě jsem vybral dobře...
Správci pevných krytů dovezli každou skupinku ke svému krytu, druhý den jsme si měli kryty vyměnit. Ranní patnáctiminutový přechod přes step včetně brodění ledovou vodou v tenkých gumácích v -15 st. stál Jendu několik prstů na noze. Relativně velký kryt čtvercového půdorysu dovolil člověku průměrné postavy dokonce i opatrně se vztyčit a narovnat záda. Okna byla natočena do dvou směrů - přibližně na sever a na západ, takže jsme měli výhled v úhlu téměř 270 stupňů.
Ve výhledu jsme měli mrtvolu krávy a řádově deset na kost zmrzlých ryb (ty vcelku - nerozjedené - jsem určil jako tolstolobiky). Po osmé hodině začaly přilétat vrány - přibývalo jich pozvolna, možná doufaly, že maso na slunci rozmrzne, což bylo při této venkovní teplotě nepravděpodobné.
Kryt je vybavený plynovými kamínkami, ovšem rozehříval se velmi pomalu - ještě pár minut po poledni mě zahřál víc pohled na přilétajícího dospělého orla mořského než těleso kamen o pár stupňů teplejší než já...
Orel přistál tak 50 metrů od krytu a pozoroval situaci. Hejno vran mělo obsazenou krávu a některé ryby. Po nějaké době se zvednul, zakroužil nad námi a sednul si před Lumírovo mlžící se okno. Jeho dinosauří chůze, s jakou si obhlížel celou nabídku restaurantu, byla impozantní. Toho si při focení moudivláčků zdaleka tolik neužijete.
Jenže vrány, ač měly žrádla dostatek, jeho přítomnost nezkously. 
Provokativně kolem jeho důstojnosti chodily a jedna ho dokonce klovla do ocasu. Orel se zvednul, poodlétl dál, chvíli ještě pozoroval a nakonec zmizel v dálce. Celá jeho návštěva netrvala déle než pět minut.
Další hodiny nám zpestřovaly vrány se svými šarvátkami a také několik káňat, která jejich provokace musela vytrpět.
Až ve dvě hodiny odpolední přistál na jižní straně (nejméně 50m daleko) mladý orel, následovaný po chvíli druhým. Jejich bratrské pošťuchování nám bylo odměnou za zmrzání a čekání, byť trvalo jen pár sekund.
Než odletěli, poseděli s námi v klidu necelou půlhodinu. Ve večerním nádherném světle jsme si užili i letovek káňat. Zkrátka tento den se vydařil. Večer jsme byli zvědavi, jak dopadli kolegové v druhém krytu - zdráhali jsme se uvěřit jejich SMSkám, že celou dobu zírají jen na mrtvou lišku a mají ji vyfocenou už ze všech úhlů (z krytu je vidět stejně jen jeden). Ukázalo se, že ji mají dokonce i s hodujícím kánětem a strakami, ale orel u nich opravdu nepřistál. Přece jenom divokým ptákům těžko poručit.
Po ukázkách našich snímků orlů jsme sice museli bránit paměťové karty vlastními těly před zformátováním nepřejícími kolegy, naštěstí se to podařilo.
Druhý den, po výměně krytů, jsme si pozorování mrtvé lišky v mlze užili zase my, horší ovšem bylo, že mlha se vůbec nerozpustila, orli nepřiletěli nikam a fotit káňata v mlze jako z Rákosníčka nebylo nejzáživnější. Příroda na naše touhy nebrala zřetel.
Další fotografie jsou zařazeny systematicky v albech druhů:
