Jespáky bojovné můžeme pozorovat při jarním i podzimním tahu na území České republiky. Spatřit je v pestrém svatebním šatu při toku je ovšem mnohem silnější zážitek, za kterým se musíme vydat více na sever.
Jedním z míst, kde jespáci tokají, je norský poloostrov Varanger, ležící zhruba 2500 km severně, na pomezí Norska, Finska a Ruska, daleko za polárním kruhem.
Jespák bojovný je bahňák velikosti špačka na vysokých nohách. Samci jsou znatelně větší než samice. V zimním prostém šatě je kresba a vzhled obou pohlaví stejný, zatímco ve svatebním se samci promění ve vyšňořené elegány - na krku s pestrým vztyčitelným límcem a se dvěma chocholkami na uších. Vyskytují se v mnoha barevných kombinacích těla a límce, pro ilustraci se podívejte na jejich variabilitu na následujících snímcích:
Jespáci nevydávají ani při toku žádné výrazné zvuky, nanejvýš tiché "gagaga". Nežijí v párech, spíše v polygamních svazcích, na hnízdě, mírně vystlaném stébly s nejčastěji 4 vajíčky, sedí samička, která se i sama stará o potomstvo. Živí se hmyzem, měkkýši, červy, případně (třeba na tahu nebo při nedostatku jiné stravy) i semeny. Na zimoviště v Africe odlétají v srpnu až říjnu a vrací se zpět počátkem dubna.
Tokání a námluvy
Tok jespáků bojovných je výjimečná podívaná - tito ptáci nezůstávají svému jménu nic dlužni a přesto, že kromě vytržených per nedochází k větším zraněním, rozhodně se nikterak nešetří. Celé dny a noci tráví hlídáním své pozice na tokaništi, drobnými i většími potyčkami, pospáváním a sbíráním sil do dalších šarvátek.
Každý ze zúčastněných zaujímá své vydobyté stanoviště a odhání ze své blízkosti soupeře. Naparují se, roztahují křídla, mávají jimi a často na sebe zaútočí - zobákem, nohama, vyletí do vzduchu, kde se přetlačují, dokud jeden neustoupí a neuteče. Bitky jsou rychlé a není vyjímkou, že se střetává současně více soupeřů (viděli jsme i boj 6 protivníků).
Jakmile se na tokaništi objeví samička, boje vrcholí, ale odehrávají se hlavně za jejími zády, zatímco před ní se sklání a do šířky roztahují nejobávanější bitkaři, nadbíhají ji a opět se jí skládají k nohám, snažíc se zakrýt výhled na konkurenta nebo ho dokonce přikrýt vlastním tělem. Ve svých slavnostních róbách připomínají vznešené prince usilující o přízeň skromné Popelky. Samička se povětšinou snaží koukat na druhou stranu a předstírá, že je nevidí. Tím je natolik nažhaví, že až posléze odletí, někteří samci odletí za ní a možná je tak jejich snažení korunováno úspěchem.
Pozorovali jsme je nepřetržitě 30 hodin za polárního dne, kdy nejlepší světlo - pokud nejsou mraky - je kolem 22. hodiny, a většinu času bylo na co koukat. Jespáci bojují stále - ve dne v noci, pokud má význam to v těchto zeměpisných šířkách rozlišovat, pouze chvílemi pospávají, případně na chvilku odletí za nějakou potravu. Celý tok musí být pro samce velmi vyčerpávající, a tak se ani nedivím, že následnou péči o potomstvo už přenechají samicím a sbírají síly na příští rok.
Fotografování toku jespáků bylo jedním z nejsilnějších zážitků z norského Varangeru a velké díky patří Jirkovi Slámovi i Štěpánu Mikulkovi, kteří nás nasměrovali tam a nakonec pomohli i dostat se odsud (drobná závada auta z půjčovny aneb "Starejte se občas o svou autobaterii, nechcete-li zažít nepříjemné překvapení uprostřed tundry...")
Galerii jespáků bojovných najdete zde.
Závěrem ještě podotýkám, že jespáci posloužili také jako vynikající test nového Nikonu D800 a jeho skvělého ostřícího systému. Slibuji, že později doplním ryze subjektivní pohled na D800 z hlediska fotografa divoké přírody.
Přejeme Vám podobné zážitky.
