Pokřovníci (Acanthisittidae, anglicky New Zealand Wrens), nejmenší novozélandští ptáci, jsou jednou z nejstarších linií čistě novozélandských ptáků a jsou nesmírně zajímaví evolučně. Jejich fylogenetické zařazení bylo po dlouhou dobu záhadou. Nakonec se zjistilo, že jsou úplně bazální skupinou pěvců, k jejichž oddělení došlo ještě před rozdělením pěvců na křiklavé (Tyranni, zvláštní nepříliš hezky zpívající pěvci velmi rozšíření v Jižní Americe, např. pipulky) a zpěvné (Passeri, např. všichni evropští) před 66 miliony let (cca v době, kdy vyhynuli dinosauři). Pokřovníci jsou 
tedy naprosto jedinečnou prastarou novozélandskou skupinou srovnatelnou (či ještě starší) s kivii nebo s velkými novozélandskými papoušky (kea, kaka, kakapo).
Na Novém Zélandu se jednalo o velmi úspěšnou skupinu vyskytující se běžně na obou ostrovech minimálně v osmi druzích. Žádný z pokřovníků nebyl ani není dobrým letcem, létací svaly mají redukované a tři vyhynulé druhy neuměly pravděpodobně létat vůbec (jedná se v podstatě o jediné nelétavé pěvce). Na novém Zélandu, kde byli 
donedávna jedinými savci netopýři, ekologicky nahrazovali drobné hlodavce a hmyzožravce. Po příchodu invazních savců v posledních stoletích, vykácení naprosté většiny novozélandských lesů a vysoušení mokřadů však většina vyhynula. Z takovýchto příčin vyhynuly tři druhy po příchodu Maorů okolo 11. století, většina zbývajících pak po příchodu Evropanů. 
Mezi vyhynulými je např pokřovník ostrovní (Xenicus lyalli), který za soumraku běhal po zemi jako myš, největší Pachyplichas yaldwyni či horský Dendroscansor decurvirostris s dlouhým zahnutým zobákem. Dnes na Novém Zélandu nalezneme pouze dva ustupující druhy. První z nich, pokřovník skalní (Xenicus gilviventris) přežívá ve vysokých horách jižního ostrova. Druhý, náš pokřovník zelený, žije nepočetně ve zbytcích původní pralesů na všech hlavních ostrovech. Měli jsme čest se s touto maličkou, neposednou kuličkou setkat dvakrát, jednou v deštných podokarpových pralesích u sopky Taranaki, podruhé pak v nothofagových lesích hor Jižního ostrova, kde jsme narazili na celou rodinku. Ptáčci jsou to droboučcí, ale velmi energičtí, rychle poskakují z větve na větev, běhají po stromech nahoru a dolů a nikdy neletí dál než pár metrů. Na třech následujících fotkách vidíte samičku, vylétlé mládě (takový "puberťák") a samečka pokřovníka zeleného.
Pokřovník zelený je dnes nejpočetnějším druhem pokřovníka (a jedním ze dvou přeživších), k čemuž přispěl jeho relativně stromový život – na rozdíl od jiných pokřovníků hnízdí ve škvírách a dutinách stromů a pohybuje se hlavně ve vegetaci. Znatelný pohlavní dimorfismus souvisí s metodou sběru potravy - obě pohlaví se živí hmyzem, pavouky a dalšími drobnými bezobratlými, ale mají rozdílné lovecké strategie, k čemuž jsou vhodně vybaveni maskáčovým zbarvením. Zelený, uhlazený sameček sbírá drobné členovce z listů, zatímco hnědě strakatá samička prohledává kůru a větve stromů. Nepatrně nahoru ohnutý zobáček samičky jí navíc umožňuje snadněji se dostat do skulin kůry. Pár pokřovníků má životní starosti vskutku dobře rozdělené a zůstává spolu po celý život. Pokřovníci zelení se navíc často pohybují v rodinách, které jsou hezkým ekvivalentem vlčí smečky – mladí pokřovníci z prvního hnízdění zůstávají s rodiči a pomáhají s výchovou mladších sourozenců z dalšího hnízdění.
Více fotek pokřovníků naleznete tady, album z Nového Zélandu zde.
