Datla černého známe všichni už od dětství. Pták, kterého si s jiným rozhodně nespletete, je námětem spousty dětských knížek i hraček. S červenou rádiovkou na hlavě zdobí kdekteré leporelo, ze kterého učíte poznávat zvířátka své ratolesti. Ale podařilo se Vám jej pozorovat v přírodě ? Většinou datla jenom slyšíme a při troše štěstí zahlédneme v dálce odlétat. Ještě nedávno bych Vás přesvědčoval, že blíž než na 30 metrů se k němu nikdy nedostanete...
Nedaleko našeho bydliště, v lesích nad Brnem, jsme na jedné z našich zimních výprav objevili místo s neodklizenými zbytky stromů a Ondra zahlédnul datlici, která pilně vybírala z mrtvého dřeva živý hmyz. Nebyla zdaleka tak hlučná, jak bychom očekávali, snad proto, že to bylo jemné stvoření ženského rodu.
Podruhé v mém životě jsem se dostal datlovi takto na dostřel (poprvé loni, kdy jsem se vynořil v lese asi 3 metry od nádherného samce, ale byl jsem překvapenější než on, takže mi dokázal pohotově zmizet) a doufal jsem, že tuto jedinečnou příležitost nepromarním.
Rozdělili jsme se, Ondra pokračoval po cestě a navigoval mě posunky, protože já jsem, kryje se za stromy, směřoval k datlici. 
Byla obezřetná a po každém krátkém a slabém zaklování do dřeva se rozhlížela všude kolem. Po několika snímcích z dálky jsem utlumil vzrušení a opatrně se přibližoval. Výborné bylo, že datlice vybírala hmyz ze dřeva na zemi, takže jsme byli v jedné výškové úrovni, nevýhodou zase, že oťukávala dřevo zespodu, protože shora bylo zasněžené. Světelné podmínky odpovídaly zataženému zimnímu dni, tudíž šero a šedo, ale s přiblýsknutím přes better beamer jsou některé fotografie docela povedené. Datlice (rozeznáte ji od samce podle červené skvrny, kterou má pouze vzadu na hlavě) mě nechala většinou připlazit na vzdálenost kolem 10m a pak, aniž by se zdálo, že je to kvůli mně, poodlétla o 50m dál. 
Několikrát jsem ji ztratil z dohledu, ale Ondra ji sledoval z jiného úhlu, a tak se nám ji podařilo vždycky znovu objevit. Toto se opakovalo několikrát, naběhal jsem se ve svahu nahoru a dolů dost a dost, nejblíže jsem se dostal asi na 7m, bohužel byla za sněhovou závějí a vystrčila vždy jen hlavu... Ale za takový zážitek to rozhodně stálo.
Od té doby jsme se na místo ještě několikrát vrátili a pokaždé datlici pozorovali, takže i fotografií přibylo. Jen jedenkrát, za naprosto dokonalého světelného dne, kdy jsme si představovali vysněnou fotku dokonalé technické kvality, nás nechala čekat zbytečně. Pravděpodobně, bylo to kolem 13.hodiny, si užívala siesty a zalezlá spokojeně trávila svou zdravou stravu.
Jenže nás ještě čekalo pokračování plnění datlího snu - pan Datel... (...pokračování příště...)
(více fotografií najdete tady)
