Neustálá lidská nespokojenost je motorem veškerého snažení. Nejsme vyjímkou. Naši nebohou datlici (nebo to bylo několik datlic - rozlišit je bohužel nedokážeme) v brněnském lese jsme zanedlouho začali považovat za něco běžného, obyčejného a fádního.
Stále nás pronásledovalo vědomí, že tak, jako rub neexistuje bez líce, černá ztrácí smysl bez bílé, jin vždy vyvažuje jang, musí ke každé datlici existovat i datel. Naším dalším snem bylo pozorovat a zdokumentovat pana datla.
S tím jsme vyráželi vždy znovu a znovu do "datlího" lesa, abychom se posléze neuspokojeni vraceli s dalšími snímky datlí slečny (mírná nadsázka - většinou jsme byli docela spokojeni i tak...)
Až jednou...
Ranní výlet do lesa (obnáší to 1,5 km k lesu a potom další kilometr lesem do kopce) nám datla nedopřál a tak jsme se (spíš já, jsem přece jenom starší a unavenější než syn Ondra) rozhodli, že odpoledne půjdeme opačným směrem, podél řeky, zkontrolujeme jedinou volavku v blízkosti našeho domova, přepočítáme morčáky (máme tu na Svratce taky jenom jednoho...), pohoníme kachny a lysky a přesvědčíme se, že kachnička mandarinská se nevrátila do Číny.
Pochodujeme podél řeky, krásné odpoledne, po dlouhé šedé zimě, všichni lidé venku (to mi většinou až takovou radost nedělá, příroda je potom dost vyplašená - ale dneska to beru, je opravdu nádherně) a najednou, těsně u řeky, 3 metry pod chodníkem, slyšíme datlovité zvuky. Jsou jiné než od datlice - jakoby razantnější, silnější, mocnější...ba přímo...mužnější...
Zastavuji, vracím se 20m zpět, sestupuji k řece a plížím se po břehu, na kterém nedávno vykáceli několik stromů, takže zbytky pařezů šplhavce přitahují (den předtím jsme na stejném místě viděli žlunu zelenou). Ondra zůstává na chodníku, opatrně postupuje vpřed a pozoruje břeh. Já, krok za krokem, opatrně po břehu a už ho vidím ! Na jednom pařezu hoduje ON (jakže to bývá v těch nekonečných seriálech - pan DOKONALÝ, BOŽSKÝ, či co) - Datel. S červenou hlavičkou, nasvícený odpoledním Sluncem od řeky. Teď to nep... (nepromarnit). Pár snímků z dálky (kdyby uletěl) a pomalounku, potichoučku, u země, za stromy, blíž a blíž... (po každém půlmetru snímek na jistotu).
Tady si dovolím malou odbočku - je neuvěřitelné, jak jsem byl s datlíkem sesynchronizovaný - datlík 3 sekundy tluče, na kratičký okamžik se zastaví a zkontroluje okolí (bezpečnost především), já zaostřím na oko, stisknu spoušť a v ten moment se datlík opět rozklove - snímek je mázlý. Takže znovu - sleduji, zastaví se, zaostřím co nejrychleji, stisknu a ... datlík se rozklove - snímek je mázlý. (Pro šťouraly, kteří mi dají spoustu cenných rad, jak mám použít sériové snímání, zaostřit si předem apod. mám taky jednu radu - zkuste si to. Ten ďáblík v ptačím těle se totiž pokaždé zastaví hlavou v trochu jiné pozici, takže přeostření je nutné, sériové snímání vždy další fotkou zaostří na místo, kde už datlíkova hlava 0.01 sekundy není apod.) Alespoň jedna akční fotka se však daří.
Takže, abych to zkrátil, zkusil jsem si ledacos, manuální ostření zaznamenalo patrně největší úspěch, ale odpad byl i tak značný. Ještě podotýkám, že celou dobu jsem klečel 8 metrů od datla a každý neopatrný pohyb mohl znamenat, že sen se rozplyne (vlastně uletí). Ondra v tyto okamžiky datla neviděl, protože byl krytý tím oklovávaným pařezem, ale jeho chvíle teprve měla přijít. Datel se rozhodl, že pózování pro toho nevděčníka ve staré bundě bundeswehru už má tak akorát, přesunul se na druhou stranu pařezu a začal se předvádět před Ondrou.
Já toho využil k ještě dalšímu postupu - 1m blíž před strom, abych se o něj mohl pohodlně opřít a zafixovat. Pak už jsem jen čekal, až se datel vrátí ke mně. Jenže ten lotr zůstal na druhé straně. Nepomáhalo ani házení větviček za jeho záda - vždy jen vykouknul nad pařez, podíval se na mě a zase se vrátil ke své práci tam, kde přestal...
Takže situaci má v rukou Ondra - chápe mé potíže (a i když se docela baví a celou situaci - já na jedné straně pařezu, datel na druhé - dokumentuje svým ultrazoomem) snaží se datla přesvědčit, že z druhé strany jsou tučnější brouci. Datel nevěří. Ondra jde blíž, datel zavýská, ale pokračuje. Nakonec končí 8 metrů od černého fešáka, který toho má právě dost, znovu zavýská, přeletí na strom a z něj pak přes silnici do lesa.
My jsme ovšem konečně spokojení, po trpělivé datlici máme i její protějšek, navíc v podstatně lepším světle. Balíme fidlátka, rozhýbáváme naprosto ztuhlé končetiny a vracíme se domů. Sluníčko pomalu zalézá za kopec a je jasné, že dnes už rozhodně nic lepšího nenafotíme.
(více obrázků najdete zde)