Rozhodnutí strávit druhou polovinu prosince na Kanárských ostrovech, tedy mimo domov, nebylo zpočátku snadné. Zvláště dětská část naší rodiny upřednostňovala tradičního Ježíška, dokonce i pro nás, rodiče, to bylo poprvé, kdy jsme na Štědrý den nebyli doma. Přesto nelitujeme.
Náš, v pořadí již druhý phototrip na Krétu, měl sice jako hlavní vytčený cíl pozorování nejvzácnějšího dravce Evropy, přesto jsme se těšili na opětovná setkání i s ostatními místními příslušníky živočišné říše.
Jaro je v plném proudu - po návratu ze španělské expedice byl nejvyšší čas užít si tahu také u nás. I na Moravu dorazilo pěkné teplé počasí a já dostal strach, že bahňáci, hnáni na sever touhou nejsilnější, kolem nás proletí, aniž bych si jich pořádně všimnul. Jednu květnovou sobotu jsem opustil spící rodinu v 3,30 ráno, sbalil foťák, maskovací pomůcky a vyrazil na jih od Brna.
Ibis skalní je pravděpodobně nejvzácnějším ptákem Evropy - pokud to můžeme říci o druhu, který je v Evropě považován za vyhynulého. Pták, běžný v době Kryštofa Kolumba, přežívá už pouze v Maroku a Sýrii v počtu několika stovek jedinců.
Z mého pohledu drží ještě další primát - je rozhodně nejošklivější ptákem, kterého jsem kdy viděl a budí dojem, že uniknul z Hádovy říše zemřelých řecké mytologie.
Že získání samičky není nic jednoduchého a je třeba se sakra snažit ví asi každý zkušený sameček.
Jakýmsi řízením osudu jsem se zúčastnil fotovýletu do národního parku Hortobágy. Hlavním, ne však jediným lákadlem byli orli. Šance vidět a fotografovat zblízka orla mořského a možná dokonce i královského nadchla i mě, jinak příznivce spíše drobnějších ptáků.
