Poznámka k číslování dnů - Tomáš v deníku bere jako první den večer odletu, já ve fotogalerii považuji za první den první den pobytu (samozřejmě B je správně, takže, prosím, omluvte Tomášův zmatek v hlavě. Vzorec pro výpočet správného dne je D = Tomovo_chybné_číslování - 1. Děkuji za pochopení.)
Den první, 24.6.2008 (píše Tomáš)
Expedice Island 2008 - takto vzletně pojmenoval náš výlet Martin, iniciátor akce, a
nechal nám to všem vytisknout na trička. Vzhledem k tomu, že
veškeré naše telefonické, internetové i osobní diskuze a
plánování celé výpravy se týkaly pouze jídla – jeho
rozmanitosti, množství a způsobu přípravy – bude to spíše
něco jako televizní pořad „Kluci v akci“.
Sestava výpravy – Martin P., Milan P., Jarek H. a já... Tomáš
I.
Odjezd v 16:00 z Brna. Chtěl jsem nahnat trochu času
rychlou jízdou, ale byl jsem přehlasován a museli jsme zastavit u
první benzinky na pivo a párky.
Cesta nám ubíhala při rádoby vtipných Martinových průpovídkách,
kterými se snažil glosovat můj styl jízdy. Příjezd do Vídně
cca v 18:00, akorát přestal slejvák trvající celou cestu.
Měla to být Martinova premiéra – první let letadlem. Vtipné
průpovídky mu zcela došly a značně pobledl. Marně ho Milan
utěšoval, že nás čeká statisticky nejbezpečnější část
výpravy. Zato Jarin byl na letišti ve svém živlu. Nejdřív se
seznámil se stewardkou z Košic a pak odešel do VIP salónku
popíjet na firemní Siemens kartu.
Let proběhl bez komplikací. Po dvou hodinách vrátil dokonce
uklidněný Martin zvracecí pytlík zpátky do přihrádky před
sedadlem.
Přistání cca 2:15, místního času 24:15. Pořád ještě svítilo
slunko. V letištní autopůjčovně přebíráme místo
avízované Suzuki Grand Vitary pouze Hyundai Tucson, navíc
s automatickou převodovkou. Jarin zkouší vyjednat změnu, ale
jiné auto prostě není. Stav tachometru 1.043 km. Nakládáme věci,
ale kufr Tucsona (narozdíl od mé Fabie) zdaleka nepojme vše.
Vyjíždíme na Reykjavík. Jarin řídí a Martin naviguje, takže
to podle toho vypadá. Naštěstí je půl druhé ráno místního
času a tak kilometrové couvání k nejbližší mezeře ve
svodidlech na reykjavické dálnici nikomu nevadí a to jedno
zatroubení, které jsme si vysloužili za pět minut stání
uprostřed křižovatky (navigátor hledal v mapě) taky nebylo
myšleno nijak zle.
Den druhý (píše Tomáš)
Ve dvě ráno parkujeme u jezera poblíž silnice do Reykjavíku,
rozbíjíme tábor a připíjíme slivovicí.
S obavami zalézám do svého polárního spacáku v několika
vrstvách oblečení. V šest ráno se budím vedrem. Ve stanu
je nesnesitelný hic a slunko praží jak v Chorvatsku. Byl jsem
naštvaný, že všichni ostatní ještě spí, tak jsem je šel
vzbudit. Milanovi s Martinem jsem předváděl před stanem
ledního medvěda, ale nakonec mě odhalili.
Fotíme se a balíme. Odjezd cca v 8:00, znovu směr Reykjavík.
Stavujeme se na Avisu, měníme auto. Tucson při předání 1.116
km.
Naše nové auto je opravdu Suzuki Vitara, dokonce sedmimístná,
takže máme prostor pro tři stopařky pro Jarina. Stav při předání
55.560 km. Zásobujeme se potravinami a doplňujeme vybavení.
Další zastávkou je Pingvellir, místo islandské historie. Asi
patnáct kilometrů předtím jsme si udělali pauzu na převlečení
do Goretexu, těžkých bot a nepromokavých bund. Na pingvellirské
vyhlídce jsme se potom cítili poměrně nesví mezi skupinkami
českých (i jiných) důchodců v kraťasech, Japonci
v sandálech a rodinami islanďanů s dětmi v kočárcích.
Provedena prohlídka zlomu mezi kontinenty, vodopádu a meandrů
řeky.
Následoval přejezd do oblasti gejzírů. Funkční Strokkur
překonal má očekávání, trochu rušivě působil český
turista, který po minutových intervalech komentoval buď jednotlivé
fáze erupce nebo sledoval (nám skryté) sexuální dovádění
návštěvníků – „už bude, už bude, ještě nebude, ještě
nebude...“. Na parkovišti se pak dělíme o čtyři banány.
Martin se rozčiluje, že ho má malýho. Navíc po prvním kousnutí
mu padá na zem. Takže máme zase něco pro zasmání, nasedáme do
auta a pokračujem k vodopádu Gulfoss.
Už z dálky je vidět duha nad údolím řeky. Slunko svítí,
ale nám je trapné převlékat se zpátky z Goretexu do civilu.
Naštěstí. Parkujem nad údolím a sbíháme po schodech k řece.
Pro mě je to zatím nejpůsobivější scéna z Islandu. Jako
dali islanďané jméno „gejzírům“, mohli by ho směle dát i
vodopádům. Zbytečné dále popisovat. Najednou jsem byl docela
vděčný za nepromokavé oblečení – nejen kvůli vodní tříšti
vylétající z údolí snad do stometrové výšky, ale i kvůli
krupobití s bouřkou, které nás z ničeho nic zastihlo.
Jen jazyková bariéra bránila (některým z nás) přijmout pod
bundu kroupami potlučené mrznoucí turistky...
Po vodopádech míříme do campu. Po cestě nacházíme kráter
Kerid, pravidelnou elipsovitou jámu se všemi barvami kamení, dole
s modrozelenou vodní hladinou. Pěkné to bylo moc, dojem však
byl poněkud kalen zimou a hodně kalen hladem. Ostatní tři se
tváří, že jim jedna oplatka denně postačuje.
Večer dojíždíme do campu v Selfossu. Vaříme večeři a
provádíme hygienu. Slunko svítí a najednou je docela teplo. Je
nám divné, že už jsou všichni ostatní zalezlí, ale pak
zjišťujeme, že už je po půlnoci... Nejhorším zážitkem večera
byla Martinem uvařená svíčková s těstovinami. Bylo to
něco, co dodává hrůze nový rozměr (spolupráce Knorr - poznámka Martinova).
Ve stanu jsem si navlékl lyžařskou kuklu temenem dopředu, abych
si udělal noc, a spal jsem jako mimino až do rána.
