Den čtvrtý (píše Tomáš)
Ráno vstáváme kolem osmé a hned slavíme první dílčí úspěch
– Milanovi se konečně podařilo jít na velkou. Balíme se a
snídáme zrní. Ne že by mi to chutnalo, ale koupil ho Martin ze
společných peněz, takže jsem se přinutil.
Dneska začal s řízením Milan, sedám si s mapou vedle
něho a naviguji jej k dvěstě metrů vzdálenému parkovišti
pod vodopádem Seljalandsfoss.
(pokračuje Martin po třech dnech slibování)
Naším dnešním primárním cílem jsou vodopády na řece Skogá,
z nichž nejznámější, Skógafoss, je na programu každého
hromadného zájezdu na Island (s výjimkou Tomáše, jehož nejen
dnešním prvořadým cílem je oběd). I zde je parkoviště 50
metrů od vodopádu, což průměrně zdatnému účastníku umožní
během deseti minut stihnout vyfotografovat se pod vodopádem, vystát
frontu na toaletách, vykonat všechny potřeby, které mu byly
v autobuse zapovězeny a vrátit se na své sedadlo jen mírně
zvlhlý.
My jsme chtěli vidět vodopádů více, a proto jsme v plné
zbroji vyrazili proti proudu řeky. Hodinky ukazovaly 10:30. Tomáš
ohlásil hlad. Hustě pršelo, ale na to jsme si už, za pomoci
nákladné výbavy, zvykli. Na tomto místě musím prohlásit, že
nelituji jediné koruny, kterou jsem investoval do kvalitního
oblečení, protože vzpomínky z mládí na promočené
bavlněné spodní tílko a promočenou flanelovou košili, jsou
ještě docela živé (buď mám dobrou paměť nebo jsem ještě
docela mladý :-)
Stezka od parkoviště nahoru na Skógafoss začínala ocelovými
pororoštovými schody (cca 150 kusů). Sem dorazili ti nejodvážnější
turisté, kteří byli ochotni vyměnit klábosení ve frontě na
toalety za pohled na vodopád shora. Přes dřevěné schůdky jsme
se dostali za všudypřítomný plot, oddělující skupinky ovcí od
skupinek ovcí jiných.
Tomáš podruhé ohlásil hlad. Pěšinou v mechu jsme
postupovali proti proudu řeky. Skalnatá rokle toku řeky nám
ukazovala jeden vodopád za druhým. Rozhodnout se, který je
krásnější, bylo nemožné. Připadali jsme si jako dávní
horalové pasoucí svá stáda ve stráních kdysi lidnatějšího
Islandu. Tomáš důrazně ohlásil hlad. Snědli jsme své
čokoládové tyčinky a Milanovy sušené broskve (uděluji Milanovi
pochvalu...). Je 12:30. Tomáš žádá okamžitý návrat k autu
a přípravu oběda. Naštěstí je rozumnějšími (všemi
ostatními) účastníky přehlasován. Za celou dobu jsme potkali
pouze jednu skupinku turistů a hodně ovcí. Některé nám byly
sympatické, Tomáš měl jisté nápady, které zatím nerealizuje.
V některých místech byla rozmočená cesta nebezpečná,
takže mi dost zatrnulo, když jsem viděl Jarka, pod kterým zela
padesátimetrová strž kolmo dolů k řece, jak došlápl a drn
se pod jeho váhou, zvýšenou o kvalitní fotoaparát, utrhl.
Naštěstí se zkušeně zapíchl zadkem a trekingovou holí do
stráně a svou potenciální energii a holý život si uchoval.
Tomáš ohlásil nepřekonatelný hlad, Jarek s Milanem se
tentokrát přidali, takže jsem byl přehlasován a bylo dohodnuto,
že za půl hodiny obracíme. Vymezený čas nám dovolil dosáhnout
homole, kterou Tomáš (byť hladový) úspěšně zdolal a dolů
skočil technicky velmi nezvládnutým telemarkem (osobně se
domnívám, podle předvedeného, že nikdy žádný neviděl,
maximálně o něm slyšel vyprávět, a to ještě hodně dávno).
Ve 13:15 jsme se otočili a stejnou cestou se vrátili k naší,
již zcela zabydlené (čti: zašpiněné, zasmraděné a strašně
neuklizené) Vitaře. Řidičem se stává Jarek (ani ne tak dobrým
jako nebezpečným – dodnes si na některých cestách na Islandu
můžete všimnout výstražných dopravních značek s brýlatým
obličejem řidiče hanáckého vzezření...).
Zajeli jsme k ledovci a uvařili si rychlou čínskou polévku
obohacenou smaženými polévkovými kuličkami „pro větší
požitek“ (= citace z popisku na obalu), které jsme s Tomášem
chytře koupili v Brně (nápad byl samozřejmě můj, ale Tomáš
byl alespoň přítomen...). Nasycení a spokojení jsme vyrazili na
ledovec. Tady se musím vrátit k našim předsevzetím, která
jsme si dali v autě na cestě na vídeňské letiště.
Obsahovala zhruba následující:
-
nechovejme
se jako Češi – rozuměj, když je někde nějaký zákaz, má
svůj důvod a ty ho neporušuj
-
nebezpečí
číhající v přírodě v Čechách a na Islandu je
nesrovnatelné. Na Islandu nebude nad každým převisem sloupek
s řetízkem a nápis „pozor nebezpečí“ neboli „varúd
danger“
-
Island
je neustále se měnící a hýbající země, takže mé oblíbené
pravidlo používané doma - „když se to nezřítilo dosud, tak
pode mnou to taky vydrží“ zásadně nepoužívat!
Přesto
se nakonec mottem naší výpravy stal slogan původně braný jako
vtip – „Zkusíme to ještě kousek a kdyžtak se vrátíme...“
No a
jsme u ledovce. Příručky a průvodci nám kladli na srdce
nevkračovat na ledovec bez speciálního vybavení, zkušeností a
nejlépe s místním průvodcem. Takže podle zmíněného motta
jsme vkročili, ale připraveni se kdykoliv vrátit :-) Ukázalo se,
že nejsme zdaleka jediní hazardéři, neboť Jarek byl požádán o
vyfocení dvojicí snědých chlapíků v lehkých bundičkách
a botaskách, které zjevně neznepokojoval hukot řeky tekoucí pod
slupičkou ledu, na které jsme stáli. Spouště fotoaparátů
cvakaly a my jsme po chvíli usoudili, že ledovců si ještě
užijeme do sytosti. Naskládali jsme se do Vitary a hurá vstříc
útesům Dyrnhólaey pozorovat papuchalky (pozn.: papuchalk,
papuchálek = vodní pták, žijící v severních oblastech,
nazývaný papoušek severu, symbol Islandu). Útesy Dyrnhólaey jsou
nejjižnějším místem Islandu, vyhledávané hnízdiště vodních
ptáků vhodné pro pozorování. Toužili jsme vyfotografovat
papuchalka, já pro syna Ondru, Jarek pro majitele jím neseného
fotoaparátu (nadšeného přírodozpytce), ostatní pro legraci.
Žádný velký úspěch jsme bohužel nezaznamenali, papuchálky
jsme sice viděli, ale létali daleko nad mořem.
Rozhodli
jsme se přejet na vedlejší, méně turisty okupovaný útes, ale
Jarek odmítl s tím, že papuchalka musí vyfotit. Jeli jsme
bez něj. Byl nádherný den, rozhled až na Vestmannaeyjarské
ostrovy a na ostrůvky poblíž. Po cestě zpět jsme naložili Jarka
a Tomáš se ho zeptal, jak se mu zadařilo. Jarkovy výsledky byly
nevalné, zdálky a ještě rozmazané, takže Tomáš mu ukázal
svou fotku nádherného, pyšně vypnutého papuchálka. Jarek
nedokázal zakrýt rozčarování, že nějaký amatér s mizerným
vybavením udělá mimoděk mnohem lepší fotografii než on,
vybavený a s čerstvě (v letadle) přelouskanou příručkou
pro začínající fotografy, kteří to s fotografováním
myslí už opravdu vážně. Když jsme skřípot jeho zubů
již nedokázali dále snášet, Tomáš mu prozradil, že vyfotil obrázek
papuchalka na informační tabuli.
Na
večer jsme přejeli do města Vík, kde jsme nakoupili a utábořili
se v kempu. Kromě skupiny německých turistů, která tu
pořádala žrací orgie a správce kempu, který si nebyl schopen
zapamatovat, jestli už jsme platili nebo ne a vyžadoval platbu
třikrát, už nestojí za zmínku nic.
