Den třetí (píše Jarin)
Dnes se slova ujímám já, aby byl deník taky trochu objektivní a
literárně hodnotný. Vstávali jsme v 8:00, napásli jsme se
ovsa a osvěženi vyrazili k Hekle – o půl jedenácté. Tomáš
si poprvé vyzkoušel Grand Vitaru a myslím, že by za Fabii
vyměnil. S pomocí GPS jsme našli cestičku („normální
lidé jezdí tudy ze severu, ale máte pravdu, tudy to jde taky“) a
po chvilce váhání se na ni vydali. Tedy, pokud se za cestu dají
považovat dvě koleje vyjeté v sopečném písku. Tak
nadšeného Tomáše jsme zatím viděli jen jednou – po večeři.
Vitara držela výborně, posádka včetně řidiče připíjela
slivovicí a pomalu jsme se blížili ke konci „značené“
stezky. Na něm jsme nechali Vitaru a vyrazili pěšky na Heklu –
činnou sopku, vstup do pekla. Počasí drželo, dokonce se před
námi několikrát celá odkryla. Začátek po černém štěrku šel
dobře, ale postupně jsme museli překonávat několik terénních
nerovností, úžlabin a hřbetů. Cesta neexistovala, šli jsme po
lávě, po kamenech pokrytých mechem a postupně se přidala sněhová
pole. Když už jsem hlady pletl nohama, došli jsme na úpatí.
Nerozlučné mušky vycítily změnu počasí a rozloučily se, takže
jsme stoupali v dešti a kroupách sami. Počasí se rychle
měnilo, síly valem ubývaly a cesta pořád neměla konce. Spíše
necesta. Když jsme udělali poradu, zda se už tedy vrátit, Hekla
vykoukla z mraků, kterými jsme už hodnou chvíli šli a bylo
rozhodnuto. Vzhůru! Sněhová pole byla jako cestovní povrch rychle
vyřazena, neboť nikdo nechtěl skončit ani v trhlině, ani
dole v údolí.
Po náročném stoupání po kamenech a sopečném popelu jsme na
chviličku zahlédli hlavní Heklin kráter. Paráda! Stydlivě ho
zakryla rychle mraky a po chvilce jsme pochopili, že i náš výstup
je u konce. K vrcholku 1.492 m.n.m. sice stále chybělo asi 250
m, ale vrchol ležel pod sněhem a ani ostrá láva nebyla pro chůzi
ideální. Vrcholové foto, Radegast a rychle dolů. Výstup trval
asi 4 hodiny, sestup asi o hodinu méně. Počasí se kazilo, ale
sjezd sněhového pole po zadcích a žádné mouchy nám cestu dolů
zpříjemnily. S radostí a spoustou Tomášových nadávek
(neměl od rána oběd a blížila se osmá) jsme dorazili k Vitaře
a Martin se ujal řízení. S radostí a spoustou Martinových
nadávek (Milan utrousil poznámku, že Tomáš jel líp) jsme vyjeli
na silnici směr jihovýchod. Několikrát jsme změnili cíl, až
jsme se ubytovali na farmě u vodopádu Seljalandsfoss. Tom po večeři
přestal být i protivný a přestože slunce bylo pořád ještě
vysoko, šli jsme na kutě.
