This album is empty.
Den pátý (píše Tomáš)
Přerušujeme třídenní čekání na zápis literáta výpravy
(Martina). Víme, že umění se nerodí lehce, proto ho necháváme
rozmýšlet další strofy a pokračujeme dále v psaní deníku:
Ráno
ve Víku zahajujeme balením věcí a bouráním stanů. V bourání
nám vydatně pomáhá silný vítr (to jsme ještě neznali jeho
islandské jméno). Přesunujeme se do jídelny kempu, snídáme a se
zájmem pozorujeme islandské děti, jak si (ve vichřici a prudkém
dešti) užívají vrcholného islandského léta na houpačkách.
Marně čekáme na konec deště, takže nasedáme a vyrážíme směr
východ. Řízení se ujímá Martin. Když po něm chceme, aby nám
odbočil na vyhlídku v Hjorleifshofdi, nerudně odsekává něco
o tom, že ho obtěžujeme, protože auto na asfaltové silnici č.1
hrozně plave a on se musí soustředit.
K překvapení
všech se to po odbočení na kamení a drť zřejmě zlepšilo,
protože Martin výrazně zrychlil, začal předvádět smyky a u
první řeky nás hned přemlouval na brodění. Nakonec se nám ho
podařilo od volantu dostat a vyrazili jsme na kopec. Převýšení
bylo sice jen 190 m, ale s každým výškovým metrem
exponenciálně narůstala síla větru. Do vrcholové knihy jsme se
proto k počasí vyjádřili nelichotivě. V předchozím
zápise, psaném islandštinou, nás překvapila těžko přeložitelná
slovní hříčka „fakkir fikkir“ – zřejmě tam foukalo dost i
na domorodce. Na samém vrcholu kopce byla kamenná mohyla a
náhrobky. Všichni uvedení se dožili minimálně osmdesátky –
až na jednoho, u kterého to asi nehodlali riskovat a zabili ho
dříve.
Cesta
pokračuje dále do vnitrozemí, naším cílem je
Kirkjubaejarklastur. Přijíždíme tam lehce odpoledne a
navštěvujeme v průvodci uvedenou „podlahu kostela“ – 80
m2 čedičové plochy z pravidelných mnohoúhelníků. To nás
příliš neuspokojuje a tak se po návštěvě místního infocentra
vypravujeme na sopku a sopečný pás Laki. Chvíli váháme – je
to 2x 45 kilometrů cesty terénem směrem pod ledovec Vatnajokull,
ale naštěstí se nenecháme odradit. Cestou nás čekají první
brody řek. Co chvíli zastavujeme na neuvěřitelných výhledech.
Krajina je úplně pustá, dokonce ani jinak všudypřítomné ovce.
Jen hory, sopky, kamení, lišejník, déšť, občas sníh, ledovce
a my. Po dvou hodinách cesty (+ 30 minut na polívku) dojíždíme
pod Laki. Výstup nahoru netrvá dlouho. Okolní rozhled překonává
všechna moje očekávání a taky slovní zásobu a proto o něm
nebudu nic psát. Ale ještě jsem neslyšel o nikom, že by
v rozhledu na 360º a vzdálenost desítek kilometrů viděl pás
kráterů sopek, ledovcové jezero, pohoří s vrcholy přes
tisíc metrů (nad naši základnu), ledovec a jeho splaz, kouř
z aktivní trhliny... a to vše z kuželu sopky, která
před 120 lety zabila 20% lidí na Islandu. Pro mě to byl takový
zážitek, že jsem na vrcholu dokonce zpíval! (vítr naštěstí všechny zvuky vyluzované Tomášem přehlušil - poznámka Martina)
Poté
jsme prošli krátký trek přes kráter sousední malé sopečky a
sluncem spálení + větrem ošlehaní jsme jeli zpět. Cesta byla
opět zážitkem (jeli jsme trochu jinou trasu). Jednak Jarinův
průjezd řeky za 8 bodů (cca půlmetrová hloubka a silný proud,
který nás vychýlil ze směru) a taky nádherná duha z jednoho
a půl oblouku a 2x sedmi barev. Vracíme se zpět do
Kirkjubaejarklastur, kde se ubytováváme v kempu, poprvé
potkáváme ostraváky a posloucháme Martinovu přednášku o obřadu
přípravy čaje.
