This album is empty.
Den
šestý (píše Jarek)
Kirkjubaejarklastur
Dlouho
do noci nás budili místní, kteří po mokré trávě sjížděli
prudký sráz za kempem. Stejně jsme rychle usnuli a ráno po
snídani s vůní spáleného čaje, který nám Martin
technologicky vzorně připravil, jsme se nalodili do naší Vitary a
zamířili směrem na východ.
Řídil
Milan, takže cesta byla pohodlná a ubíhala rychle, hlavně proto,
že nikomu nezastavil, vyhlídka nevyhlídka. Po chvilce jsme poprvé
zahlédli morénu Vitvajokull, která přiměla i Milana zastavit a
udělat pár fotek. V informačním centru Skaftafell jsme si
kromě jiného prohlédli kalhoty a ponožky tragicky zesnulých
cestovatelů po ledovci a vyrazili plni očekávání na čedičový
vodopád Svartifoss. Říčku co stála v cestě jsme přeskákali
po kamenech a už o několik set metrů dále se zařadili do zástupu
turistů směřujících za stejným cílem. Homofobní nálady
skupinu zcela ovládly a když jsme v dálce konečně přes
skupinu francouzských důchodců zahlédli vodopád, byli Martin
s Tomášem otrávení tak, že potřebovali sérum. Svartifoss
jsme proběhli rychle, protože nás celkem zklamal a taky tam
chodili lidi. Kousek od vodopádu byla krásná zachovalá farma, kde
lidské obydlí bylo v patře nad stájemi a kurníkem.
Fascinující ukázka způsobu života prostých Islanďanů ještě
před nedávnou dobou. Protože ale přišli nějací lidi, museli
jsme pokračovat.
Další
bod v našem itineráři bylo ledovcové jezero Jokulsarlon.
Plavba vyřazeným armádním obojživelníkem za těch 2.800 ISK
spíše nestála, ale za to jsme ochutnali 1.500 let starý led
(který chutnal dost podobně jako jakýkoli jiný led, tedy studeně)
a dívali jsme se, jestli nepřiplavou tuleni. Nepřiplavali. Přejeli
jsme tedy na druhé parkoviště udělat pár fotek a rozmlouvajíce
s našimi známými ostraváky, zahlédli jsme plavat ve vodě
tuleně. Tedy hlavy. Po několika fotografických pokusech jsme se
opět nalodili a vyrazili dál směrem na východ. Další postupný
cíl bylo městečko Hofn (čti Hep při nádechu, tedy [H:p] ).
V Hofnu
jsme natankovali do plné, popovídali si s těhotnou
islanďankou v informačním centru a vyrazili pozorovat racky.
Procházka okolo poloostrova plného mořských ptáků se z poklidné
v dobrodružství změnila, když se racci rozhodli, že jsme
příliš blízko jejich obydlí. Hitchcock tady musel být před
námi. Pták se v letu zastavil kousek nad hlavou, střemhlav se
spustil a proletěl těsně nad dotyčným, pokusil se jej počastovat
hovínkem a odletěl. Brrrr... Poprvé jsem zbaběle ustoupil mimo
jejich dosah, ale nejvíce si oblibili Martina. Ten se pokusil projít
okolo jejich kolonie a stal se okamžitě terčem několika
agresivních racků. Vydržel docela dlouho, ale nakonec stejně
zvolil bojovou metodu zvanou „zajíc“ a opustil důstojně
bojiště.
Protože už bylo k večeru a v televizi zrovna dávali
finále fotbalového ME GERMANY-ESPAŇA, dojeli jsme k hospodě Viking,
kde jsme nalezli dočasné útočiště. Hospoda byla plná, ale
nakonec se jeden stůl uvolnil a tím už nestálo našemu štěstí
nic v cestě. Objednali jsme si rybu a dvouprocentní místní
pivo Viking. Bylo studené. S bublinkama. Barvou se pivu z dálky
i podobalo... Nu což, žíznivý dobrodruh nepohrdne ani douškem
něčeho takového. Fotbal se vyvíjel uspokojivě, tak nezůstalo u
jednoho. U dvou. Jarek jako řidič musel pravnučce Vikingů, co
obsluhovala vysvětlit, proč už jenom tři. Náš stůl se nicméně
i tak stal suverénně nejveselejším v celé hospodě,
počítajíc v to i velmi slabě fandící stůl Španělů. Se
závěrečným hvizdem se hospoda vyprázdnila, takže servírka
zůstala jenom pro nás. Naše vtipné poznámky ji nechaly seversky
chladnou, takže jsme raději vyjeli a v autě doplňovali
chybějící procenta calvadosem. Španělský titul jsme hlasitě
slavili ještě asi 80 km, kudy vedla naše další cesta po pobřeží.
Z dobrého nápadu někomu zavolat (v ČR už bylo po půlnoci)
nakonec sešlo, takže jsme pomalu začali hledat místo na spaní.
Útesy strmě padaly do moře a vypadalo to, že o rovný plácek ani
nezavadíme. Těsně před městem Djúpivodyur jsme nakonec místečko
našli, s uklidňujícím šuměním moře a svistotem větru.
Stan jsme i přes nedostatek kolíků vypnuli za pomoci několika
kamenů, takže Martin a Milan museli v noci každý vylézt
jenom jednou, aby stan udrželi na původním místě. Přes noc nás
ještě navštívily pasoucí se ovce, ale protože v okolí
nezbylo dost kamení, jenom se vykadily před stany a odešly žrát kameny někam jinam.
